Odborná kritika

„Vladimír Novák (1947) se spolu s dalšími malíři, kteří vstupovali na výtvarnou scénu počátkem sedmdesátých let, obrátil opět k zobrazující malbě, a řekněme rovnou – k figuře. Lidská postava kontrastovaná jednou s mělkou a spíše tušenou, jindy se vzdálenou a zřetelnou horizontálou krajiny, expresivní gesto a chutná a vrstevnatá barevnost stanuly pojednou v příkré opozici k puristickému konceptuálnímu či minimalistickému vyznění šedesátých let.“

[Josef Hlaváček, Muž ve větru, 1999]

„Vladimír Novák podává s nezvyklou naléhavostí a obdivuhodným malířským přednesem věčně se navracející pochybnosti i toužebná očekávání člověka stiženého existenciálním nepokojem a neseného nadějným vzhlížením. Jako bychom se rázem stali svědky všeobjímajícího herakleitovského nekonečného plynutí a protichůdného sváření. Úzkost, zběsilost, roztříštěnost či bloudění je na obrazech vyvažováno (v poslední době stále zřetelněji) povznesením, kontemplací, spočinutím a nalézáním.“

[Radan Wagner, REVUE ART, 3/2007]

„V průběhu let sedmdesátých zůstává figura ústředním Novákovým tématem, ale její postavení se proměňuje. Ocitá se v prostoru, který je nyní její přítomností orientován, charakterisován a animován … Během osmdesátých let se dosavadní, takřka puristický prostor obrazů Vladimíra Nováka zaplňuje uvolňovanou malířskostí vracející se ke vzrušenému gestu, k plně znějící hmotě barvy. Je zaplňován podivuhodnými novotvary i fragmenty, signály lidského těla … Kolem poloviny osmdesátých let se obrazy Vladimíra Nováka naplňují barvami a tvary. Jejich struktura je stále komplikovanější a také expresivnější … Tehdy, a pak ještě zřetelněji na přelomu let osmdesátých a devadesátých, je viditelné, že jeho tvorba směřuje k nové rovnováze mezi vzrušenou expresí a tichou niterností, mezi senzualitou a pořádajícím intelektem.“

[Ivan Neumann, Muž ve větru, 1999]

„První klíč k jeho zvláštní imaginaci můžeme hledat v místě, jež ho poznamenalo hned v mládí a uhranulo na celý život: v Českém středohoří. Stačí vyjít za Blšany (odkud Novák pochází) a jsme v krajině jeho mýtů: vlevo Blšanský vrch, předzvěst Středohoří, které se prostírá vepředu: především Oblík a Ranská hora, z nichž první bývá občas přímo námětem obrazu, zatím co druhá evokuje doprovodné vlny v pozadí ... Nováka Středohoří uřklo jako drama, jako osudové místo.“

[Josef Hlaváček, Individuální mytologie (Pohanské slavnosti v katedrále), 2007]

„Kdybych měla za úkol najít v soudobém českém výtvarném umění malíře, který umí nejlépe přetlumočit ty nejniternější mentální procesy a emoční přetlaky do monumentalizovaného malířského gesta, asi bych musela hned v první řadě narazit na Vladimíra Nováka.“

[Alena Potůčková, Muž ve větru, 1999]